Francie - BRETAŇ 2003
Od 26.7. do 10.8.2003
    CHARAKTER ZÁJEZDU
  MENU
  Není náhoda, že Francie patří k nejnavštěvovanějším zemím Evropy. Oplývá obrovským bohatstvím kulturních i přírodních památek a zajímavostí, dobrým vínem a skvělou kuchyní, sluncem i mořem lákajícím ke koupání. Kolo je jeden z nejlepších způsobů, jak vše poznat, a cyklistika je francouzským národním sportem. Na poznání Francie nestačí ani celý život, natožpak jedna dovolená. Pojďme se alespoň na dva týdny nakazit francouzskou pohodou, zklidnit své životní tempo, pít víno, svačit sýr a olivy, hrát pétanque a mít za celý den jen jedinou povinnost: dorazit za světla do kempu.
Naše cyklistické zájezdy do Francie jsou převážně etapová putování od kempu do kempu s doprovodným autobusem. Většina etap má "lehčí" i "těžší" variantu, v případě indispozice je možné se svézt v doprovodném vozidle. Všechny zájezdy jsou vedeny kvalifikovanými francouzsky mluvícími průvodci.

BRETAŇ - pobřeží růžové žuly. Bretaň je příjemný stav duše na nejzápadnějším místě Francie, kde spolu od nepaměti soupeří moře a pevnina. Cestou podél jejího rozeklaného pobřeží budeme odkrývat i taková místa, kde se stále ještě žije jako před mnoha sty lety. Objevíme rybářské vesničky s loděmi, které za odlivu stojí na kýlech v bahně přístavu, skryté zátoky se smaragdovou vodou a žulové skalní útesy, o které se tříští bílé hřebeny vln. A pak, když se slunce uloží ke spánku daleko za Atlantik, uvidíme barevná světla majáků blikající do tmy a uslyšíme jen šumění vln příboje. Od moře zamíříme do vnitrozemí, do kraje hlubokých lesů, rašelinišť a mechem porostlých balvanů, kde nelze nevěřit legendám a mýtům o králi Artušovi a vchodu do pekla. Zkusíme rozluštit záhadu menhirů u Carnacu a zasníme se u nehybných kamenných kalvárií v Armoriku.

Úvod
Kamenná tajemství
Vyprávění o kamenech
Významní lidé
Bretonština
Kempy na cestě
Popis cesty
Zajímavé odkazy
Fotky z cesty
Komentář k cestě




   POKYNY K ZÁJEZDU
1. Odjezd z Prahy, noční přejezd.
2. Aramisovo město Vannes, Morbihanský záliv (40 km).
3. Auray, menhiry a dolmeny v okolí Carnacu (52-80 km).
4. Menhiry a dolmeny v Erdevenu, Gauguinův Pont-Aven (20-60 km).
5. Přes nejkrásnější kalvárie u Pont l´Abbé a podél pláží Audiernského zálivu (55-70 km).
6. Pirátský přístav Audierne, mys Pointe du Raz, muzeum lodí v Douarnenezu, květinové město Locronan (70 km).
7. Volný den u moře, odpočinek, nebo výlet do skanzenu v Argolu, hora Menez Hom (max. 60 km).
8. Bretaňským vnitrozemím - kalvárie v Pleybenu, tajemný les Huelgoat a jeskyně krále Artuše (30-70 km).
9. Vchod do pekla Yeun-Elez, nejvyšší hora Bretaně Roc Trévezel, nejkrásnější kalvárie, přístav Morlaix (40-90 km).
10. Severní pobřeží, skalní útesy na Pointe de Primel, podél pobřeží do Lannionu (65 km).
11. Volný den u moře odpočinek nebo výlet k žulovým útesům v Trégastelu.
12. Pobřeží z růžové žuly (50-90 km).
13. Přesun, přímořské letovisko Dinard, opevněný přístav St-Malo (45 km).
14. Dol-de-Bretagne, kolem pobřeží a polder na Mont-Saint-Michel (40 km).
15. Rozloučení s Bretaní, Mont-Saint-Michel.
16. Návrat do Prahy.

cena zájezdu 10 800 Kč

V ceně zahrnuto: průvodce, doprava klimatizovaným autobusem s cyklovlekem,
13x kemp, 13x snídaně a večeře, zapůjčení vařičů, potřebných map, tranzitní poplatky, informační brožura.
Doporučené kolo: silniční.
Nástupní místa: Praha, Plzeň.

  ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ZEMI
    "Proti úžasným událostem, proti hrozivé záplavě dobrodiní, zuřivému výbuchu pokroku a nesmírnému zlepšení stojí vážný a podivný divoch, živící se mlékem a kaštany, šťastný pod doškovou střechou, který podle hlasu zvonu rozezná sousední vesnice, vody užívá jen k pití … ctí svého pána, i když je jeho katem, mluví mrtvým jazykem, jako kdyby své myšlenky ukládal do hrobu, brousí kosu, pleje pohanku, má v ústě napřed svůj pluh, pak svou bábu, věří v Svatou Pannu i v Bílou paní, klaní se oltáři jako menhiru … často po celé hodiny nehnutě stává na širém pustém pobřeží a zádumčivě naslouchá moři … Tento slepec nemohl přijmout takový jas."
Victor Hugo, Devadesát tři (tak popsal srážku hrdých Bretonců s Revolucí)

ZÁPADNÍ FRANCIE - BRETAGNE - HISTORIE
Rozloha 27 208 km2, 3 miliony obyvatel, správní středisko Rennes.
    Je to nejzápadnější oblast celé Francie a největší francouzský poloostrov. Krajina je převážně rovinatá, působí celkem normálním dojmem, místy skoro jako u nás. Ovšem přírodním skvostem Bretagne je její pobřeží Atlantického oceánu. Je nesmírně členité a jeho délka včetně ostrovů je 3 500 km. Na většině míst je vysoké, skalnaté a rozervané příbojem, jeho nejzajímavější části lze nalézt v okolí mysů, jako např. Pointe du Raz, Pointe de Penhir, Pointe de Penmarc´h nebo Cap Fréhel. Moře na mnoha místech vniká hluboko do vnitrozemí v podobě úzkých slepých ramen, po kterých lze na lodích připlout z oceánu až do měst od pobřeží mnohdy velmi vzdálených.
    V Bretani žije asi jeden milion lidí mluvících bretonštinou. Bretonština patří do britonské skupiny keltské větve indoevropské rodiny. Má čtyři dialekty. Bretonštinu používají většinou staří rybáři a zemědělci, a to zejména v západní části poloostrova.
    Bretonci jsou potomci keltského kmene Britonů, který do Bretaně přesídlil z Anglie v 5. a 6. století a postupně se smísil s místními romanizovanými Kelty.

NĚCO Z PREHISTORIE BRETANĚ
    Archeologické výzkumy z posledních let potvrdily výskyt hominidů (Homo erectus) v západní Francii již před 700 000 lety, např. u Saint-Malo-de-Phily (střední východ Bretaně). Byly objeveny pracovní nástroje z období rissu - zalednění asi před 90 000 lety. V období 80 000 až 70 000 lety panovalo na poloostrově velmi chladné podnebí, celá Bretaň byla pokryta tundrou nebo zmrzlou stepí na které se pásla stáda nosorožců, mamutů, sobů a pižmoňů. O potravu tedy nebyla nouze a pravěcí lovci a sběrači, roztroušení po celém území, dobře prospívali. Mořská voda zmrzla a člověk neandrtálský mohl znovu putovat k ostrovům, které původně byly součástí pevniny.
    Důkazy o přítomnosti neandrtálců u pobřeží zmizely, když se zhruba před 10 000 lety oteplilo a hladina moře stoupla. Dále ve vnitrozemí se ale najdou stopy po jejich životě, např. u Bréhartu.
Neandrtálce moustérienu postupně vytlačil Homo sapiens sapiens. Stále bydlel v jeskyních, ale měl propracovanější nástroje.
    Po skončení poslední doby ledové (asi před 10 000 lety) vyrostly na místě zmrzlých stepí borovicové a březové lesy, které pak nahradila vegetace mírného pásma - duby, jilmy a lípy (koncem r. 7 500 př.n.l.). Ledovce roztály, hladina moře se zvýšila a od pevniny se opět oddělilo několik ostrovů. Zmizeli mamuti zdecimovaní odlovem a změnou klimatu. Nehradili je jeleni, medvědi, lišky, zajíci a kozy. Velké skládky mušlí svědčí o jeji sběru.
    Archeologický výzkum nabízí mnohé informace o životě bretaňských mezolitických společenství. Např v kraji Trévic, který nebyl tehdy ještě ostrovem, byl nalezen na smetišti hrob člověka zabité šípem, zdobené hliněnými barevnými korálky a mušlemy. Hrob zabezpečili několika vrstvami kamenů. Nebo dvě těla obložená mohutným parožím. Na pohřebištích se našlo monho předmětů denní potřeby, což svědčí o kolektivních rituálech. Vznik funkce kmenových náčelníků a šamanů ve společenství, kde si původně byli všichni rovní dokládají nálezy "bohatších" hrobů (oblast Tévieku a Moëdiku - Morbiham) a rytého zdobení (možná souvisejícího s výpočtem kalendáře) na artefaktech vyrobených z mušlí a kostí.
    Zemědělství rozšířené na západ z Anatolie a Řecka, pozvedlo ekonomickou úroveň obyvatelstva Armoriky mladší doby kamenné. První svědectví o bretaňské primární neolitické kultůře pocházejí z počátku 5. tisíciletí př.n.l. Většinou jde o pohřební památky (např. Carnac 4670 př.n.l.). Našli se poměrně jednoduché pazourkové nástroje, ale také keramika, nástroje k odlesňování půdy a pro zemědělskou činnost. Zajímavé jsou nálezy rozsáhle a složitě uspořádaných hrobů. Po celém pobřeží, ale i hluboko ve vnitrozemí Armotiky, obvykle na výše položených místech, jsou pozůstatky impozantních staveb z kamene a hlíny, hroby se spletitými systémy chodeb a pohřebních komor. Nic se nevyrovná úchvatné podívané na bohatou výzdobu ortostatů (vzpřímených kamenů) v lokalitě Gavrinis poblíž Larmor-Badenu v kraji Morbiham. Hroby nejsou dost velké, asi sloužily pro pohřbívání významných příslušníků společenství. bezpochyby sloužily ke společenským rituálům a možná i jako orientační body v krajině.
    Nejhojnější megalitické památky v Bretani však nejsou tyto velké pohřební stavby, nýbrž svisle zapuštěné kameny nazývané menhiry. Vyskytují se sice po celé západní Evropě, nejhojněji však právě v Bretani. Stojé obvykle o samotě, někdy však ve skupinách. Jejich výška je od jednoho metru až po 10 metrů (Kerloas, Plouarzel). Některé váží až 150 tun. Jsou to hrubě opracované nepravidelné bloky usazené do základové jámy. Někdy byly dopraveny ze vzdálenosti až čtyř kilometrů. V Bretani se nachází i několik kamenných alejí, až 1 km dlouhých, kde stojí až 1000 kamenů. U těchto alejí někdy stojí kamenné kromlechy (na plocho položené kameny), které snad sloužily astronomickým účelům a rituálů s tím spojeným.
    Z období 2400 - 2200 př.n.l. jsou známé nálezy broznových nástrojů a ozdob, většinou hrubšího rázu. Většina těchto nástrojů je dovezená, což naznačuje směnný obchod i plavbu po moři s Británií, Holandskem i se Španělskem. Další nálezy jsou spojeny s nerostnými ložisky na západě Bretaně. Obyvatelé rané doby bronzové se naučili pracovat s kovem - v pohřebních mohylách bylo nalezeno množství předmětů - sekyry hroty šípů, meče a dýky, zlaté a stříbrné šperky nebo nádoby, jantarové korále a ochranné náramky a mnoho pohřebních předmětů. Poptávka po cínu byla veliká a tak se rozvíjela lodní doprava a obchod bretonských sídlišť se vzdálenějšími oblastmi.
    Ve starší době železné (leténské období 450 - 50 př.n.l.) v důsledku rozvoje haštalské kultury (mladší doba železná 700 - 450 př.n.l.) v celé Evropě, poklesla životní úroveň armorických kmenů. O osídlení v této době je toho známo málo. Byly nalezeny malé zbytky zemědělských usedlostí (u Brandivy, Morbiham). Také mnohé obranné lokality např. na vrcholech kopců (8. - 5. stol. př.n.l.), není však známo, zda byly obývané trvale.
    O zemědělství a pastevectví té doby mnoho známo není, je však pravděpodobné, že bylo hlavní součástí obživy. Důležitou činností bylo uchovávání masa, ryb a zpracování kůží. V Bretani se dosud nenašly žádné pozůstatky keramické dílny. Různé artefakry svědčí o výměnném obchodu mezi obyvatelstvem Armoriky a lidem haštalské kultury ve vnitrozemí Francie a dále na pobřeží Atlantiku.
    Nejvýznamnější nález pohřebních mohyl o výšce 1m a průměru 10 až 20 m, tzv. sépultures circulaires, se zachovaly na pahorkatinách Morbihamu a na jihu Finistére. V těchto hrobech je uložen malý počet uren s popelem. Okolí svědčí o rozmanitosti pohřabních rituálů. Mrtví se pohřbívali také ve skromnějších nízkých hrobech - tombelles, které se zachovaly na vřesovištích (landes) střední Bretaně. Nálezy z hrobů naznačují, že v Armorice rané (starší) doby železné nebyl velký rozdíl mezi obyvatelstvem společenství, v životě ani ve smrti se bohatí příliš nevyvyšovali nad ostatní lid.
    Vykopávky sídelních lokalit mladší doby železné naznačují kruhový půdorys staveb, stěny s roubenou kostrou vypletenou proutím a pomazanou maltou. Také bylo nalezeno kolem tří stovek kamenných staveb pod povrchem země vzaných souterrains armoricains. Mnoho artefaktů v těchto stavbách nalezeno nebylo.
    Vzhledem k lepší dostupnosti železa a výroby lepších zemědělských nástrojů, je prokázaná zvýšená zemědělská činnost a tím i zvýšení počtu obyvatel té doby. V caesarových záznamech o sčítání lidu v Armorice je odhad 150 000 až 300 000 obyvatel. Také pastevectví a s ním spojená výroba másla a sýrů se historicky doložena.
    Vzhledem k expanzi římské kutlury je na konci období doby železné rozvinula zručnost řemeslná. Mnoho se nedochovala o práci truhlářů, tesařů nebo loďařů, ale technické vlastnosti venetských plavidel obdivoval ve svých spisech Caesar. Je známo, že první dřevěné sudy na převážení vína vyrobili právě obyvatelé Armoriky.
    Již více víme o tom, že Gallové uměli příst a tkát, vyrábět keramiku. Tavba kovů také prospívala, a ražba složitých předmětů, posléze mincí. Na keltské kováře se pohlíželo s úctou a bázní. Také byli zruční ve zpracování masa a kůži v solivarech, kterých se na pobřeží našlo několik.
    Styly zdobení armorické keramiky i kamenných stél nám poskytují důkazy o stycích mezi kmeny obývajícími Bretaňský poloostrov a jinými gallskými společenstvími ve starším a středním laténském období. Nálezy importovaných artefaktů z té doby jsou však velmi řídké, takže pravidelné obchodní styky asi ustaly, aby se pak plně mohli rozvinout při římské okupaci. Rozvoj výměnných odchodů na velké vzdálenosti ve svých dílech popisují tehdejší cestovatelé (např. Hérodotos 300 př.n.l.)
[ Úvodní strana | Chystá se | Fotogalerie | Zprávy T14 | Paměť T14 ]