Je sobota, tvrdnu v práci, koukám na krásné babí léto za okny a vzpomínám na Stezku. Tam bylo krásně! Cestu pěšky do Krkonoš hezky popsal autor a realizátor onoho blbého alias skvělého nápadu Můra. A tak mohu s klidným svědomím začít popis, až když jsme promočení, utahaní, ale "Já su taky šťasný" sešli s Jirkou ze Sněžky na chatu na Pláni. Tam Čtrnáctka rozbila na tři dny svoji základnu. Ráno jsme se probudili do slunce a cíl byl jasný a vzdálený jen za pár modrými obzory - Sněžka. Jenže než jsme se probili přes pěnící Kaštan na Rozcestí, Fénix na Výrovce a Darinin prostřený stůl u kapličky, Sněžka se zahalila do mlh. My, co už jsme měli splníno, nám bylo hej. Na Luční jsme zasedli do lavic, věnovali se Paroháči a hlavně zdravení dobyvatelů či budoucích vyzyvatelů Sněžky ze všech možných tras. To bylo mísení tras a zmatení jazyků jak v Babylóně. Nebyl ani čas se domluvit, ústupovou cestu do základního tábora si každý zvolil sám. Večer už jsme pili s Mírou. Ale jsme děvky prodejný. Jakmile se přehoupla půlnoc, už jsme volaly "Václava mám nejradši", protože nám - nejhlasitěji volajícím ženám objednával Chapko panáky. Dokonce i Vráťa změnila pohlaví, aby ho dostala.
Krkonoše jsou nejen kopce, ale překvapivě i pivovary. V sobotu došlo po Luční na další z nich. U Klínovek jsme udělali úkrok stranou a ocitli se v designovém wellnessu na Friesovkách. Nejdřív to vypadalo na krok úplně mimo. Ale velice příjemná obsluha nás přesvědčila, že ne, ač do vlastního pivovaru jsme museli poté ještě vzhůru dolů. Celý den jsme byli v pohodě. Přeci se nemůžeme opít, když pijeme s Mírou. Jenže po výborných Čtrnáctkách s výhledem v Andule jsme ještě z nostalgie vyrazili na Dvorskou boudu a znovu zkontrolovali Kaštan na Rozcestí. Když jsme na zhruba kilometru čtverečním doputovali na poslední vrchol kosočtverce, měli jsme nejistý pocit, že ani pití s Mírou nás nezachrání. A to nás večer čekaly ještě dva Mírovy sudy a Michalova ostrostřelba. A Míru navíc ochutnávka pěti vzorků, kterou zvládnul - nutno říct - se ctí a vybroušenými sommeliérskými hlody. Hudba každým večerem gradovala. Po téměř komorním čtvrtku nastoupila v pátek odpočatá páteční frakce, která si s sebou bohužel nezapomněla z Prahy přivést kempaře. Ale ten jim poslední večer nebyl nic platný. Po třiceti kilácích (jak jinak než přes Sněžku) dorazili naši mladí. A když kempař zahnal Karla s Ivanem spát, okamžitě uvolněnou manéž obsadili Vítek s Alešem. A to tak, že neumožnili našemu banjomanu vůbec odejít. Ještě nikdy se nestalo, aby nás servírka ve tři ráno přemlouvala, ať ještě nechodíme spát a dál tak krásně hrajeme. Až tady na Pláni. Na krásné zelené pláni.
Neděle byla ve znamení klasického úprku přes Strážné (a pravda přes další pivovar ve Vrchlabí) na zakončení, které bylo jako vždycky dál, než jsme čekali. Ale módní přehlídku a Hanče v plavkách jsme stihli. A taky na louce společnou hudbu, foto, klobásy, pivo, cestu v průvodu na nádraží, stezkový vlak, společnou hudbu a pivo ve vlaku. Prostě Stezku, tak jak má být a jak už PADESÁT let je. Jak říká jistý nejmenovaný akademik: "Já se mám tak dobře, že si sám sobě zavidím." A to si můžeme říct my všichni, co jsme byli na Stezce a zase zažili báječně prožité dny s báječnými lidmi.
Zuzana |
